VŠECHNO VE VAŠEM ŽIVOTĚ JE VAŠE VINA

"He­le, to­hle je bl­bost. Za ně­kte­ré vě­ci v ži­vo­tě člo­věk vi­nu ne­ne­se. Co tře­ba ma­lé dí­tě, kte­ré umí­rá na ra­ko­vi­nu? Ja­kým způ­so­bem si za ni mo­hlo?"
Žád­ným. Ji­stě, že si za ni ne­mo­hlo. Ke kaž­dé­mu pra­vid­lu se na­jdou vzác­né vý­jim­ky. A ja­ko vždy, vý­jim­ky pra­vid­lo po­tvr­zu­jí. Sku­teč­nost, že v obra­ně své­ho po­sto­je mu­sí­te vy­tá­hnout ex­trém dí­tě­te umí­ra­jí­cí­ho na ra­ko­vi­nu, uka­zu­je, jak sla­bý váš po­stoj je. Ko­lik zná­te osob­ně dě­tí, kte­ré zem­ře­ly na ra­ko­vi­nu? Ano, ta­ko­vá smů­la se dě­je, ale je­nom s oh­rom­ně, oh­rom­ně ma­lou čet­nos­tí.
Ně­ko­lik vý­ji­mek z pra­vid­la "všech­no ve va­šem ži­vo­tě je va­še vi­na," kte­ré by mo­hly být plat­né, zde ro­ze­pí­šu, čis­tě pro úpl­nost dis­ku­ze –
1.  Dě­ti (oso­by pod zhru­ba 16–18 let vě­ku) před­sta­vu­jí mož­nou vý­jim­ku, pro­to­že čas­to ne­mo­hou ovlá­dat své či­ny ne­bo pod­mín­ky své vý­cho­vy a tu­díž ani ne­ne­sou vi­nu za své vý­sled­ky. Nic­mé­ně, po­kud je vám přes osm­náct, smů­la, sem se ne­scho­vá­te.
2.  Li­dé, kte­ří ži­jí ve vy­so­ce re­pre­siv­ních stá­tech, jsou rov­něž před­sta­vi­tel­ně vý­jim­kou, pro­to­že je­jich svo­bod­ná vů­le i mno­ži­na je­jich roz­hod­nu­tí je sil­ně ome­ze­na ná­tla­kem stát­ní mo­ci. Tak­že ano, po­kud ži­je­te tře­ba v So­mál­sku ne­bo v Se­ver­ní Ko­rei, má­te ode mě pro­pust­ku. Je­li­kož ale ten­hle text čte­te v češ­ti­ně, nej­spíš ži­je­te v ČR a ne­scho­vá­te se ani sem.
3.  Dal­ší mož­nou vý­jim­ku před­sta­vu­jí li­dé za­sa­že­ní zdra­vot­ní­mi prob­lé­my, kte­rým ne­šlo ni­jak před­chá­zet. Ale pro­to­že vět­ši­ně ne­mo­cí před­chá­zet lze, když je do­sta­ne­te, vi­na je na vás. Pa­ma­tuj­te, že i vět­ši­ně dru­hů ra­ko­vi­ny – když už jsme ji zde zmí­ni­li – se dá s ob­rov­skou pra­vdě­po­dob­nos­tí vy­hnout, po­kud ži­je­te správ­ným způ­so­bem. Při­lé­ha­vý pří­klad po­sky­tu­jí mí dva strý­co­vé, z nichž je­den zem­řel před le­ty na ALS, což je­ho vi­na ne­by­la, a dru­hý zem­řel zhru­ba ve stej­né do­bě na ná­sled­ky in­fark­tu, což je­ho vi­na do­za­jis­ta by­la. Byl tlus­tý. Ne­zhub­nout si zvo­lil ja­ko sou­část ži­vot­ní­ho sty­lu, s před­vi­da­tel­ný­mi ná­sled­ky.
4.  Ob­dob­ně před­sta­vi­tel­nou vý­jim­ku tvo­ří ta­ké li­dé, kte­ří by­li zmr­za­če­ni při ne­ho­dě, za kte­rou ni­jak ne­mo­hli. Po­kud jste se­dě­li v za­par­ko­va­ném au­tě, ně­kdo do vás na­bou­ral a vy jste dí­ky to­mu při­šli o obě ru­ce i obě no­hy, po­tom ano, to sku­teč­ně ne­by­la va­še vi­na. Po­kud jste se ale do au­to­ne­ho­dy do­sta­li, pro­to­že jste při ří­ze­ní udě­la­li chy­bu ne­bo pro­to­že jste se za­cho­va­li hlou­pě – tře­ba jste v kri­tic­ké chví­li te­le­fo­no­va­li ne­bo do­kon­ce tex­to­va­li –, to te­dy va­še vi­na by­la. A pro­bůh ani se ne­po­kou­šej­te vy­ta­sit ta­ko­vé to ty­pic­ky žen­ské "ne­mohl jsem za to, pro­to­že jsem se opil." Ne­mu­se­li jste se opí­jet, a i je­stli si pro ty­hle sta­vy vů­bec ne­vě­ří­te, mo­hli jste svo­je klí­če od au­ta pře­dem ně­ko­mu dát. (Vi­dí­te? Opět va­še vi­na. Pře­staň­te se obl­bo­vat.)
Kdy­bych po­trá­pil hla­vu, asi bych do­ká­zal po­psat dal­ší tři nebo čty­ři sta­tis­tic­ky vzác­né vý­jim­ky, ale mys­lím, že do­bře chá­pe­te už teď. Klí­čo­vá je myš­len­ka, že vět­ši­na lidí, kte­ří se ohled­ně svých po­tí­ží vy­mlou­va­jí, ne­u­mí­rá na ra­ko­vi­nu ani ne­ži­je v Se­ver­ní Ko­rei. 99 % ča­su jde o je­din­ce, kte­ří fňu­ka­jí nad ně­čím, co si sa­mi způ­so­bi­li.
"Ne­vy­dě­lá­vám dost pe­něz!" Va­še vi­na. Se­žeň­te si ji­nou prá­ci. Otev­ře­te dal­ší bu­si­ness. Dej­te víc úsi­lí do mar­ke­tin­gu. Změň­te obor. Do­vzdě­lej­te se. Pra­cuj­te do poz­děj­ších ho­din. Od­stě­huj­te se do bo­hat­ší­ho měs­ta. Jas­ně, zno­vu— Ne­ří­kám, že udě­lat ty­hle vě­ci je snad­né. Ří­kám, že kdy­bys­te do­o­prav­dy chtě­li, mo­hli bys­te je udě­lat, a že po­kud se roz­hod­ne­te pro ne­čin­nost, je to jen a pou­ze va­še vi­na.
"Mo­je ex­man­žel­ka se mě po­kou­ší ob­rat o dě­ti!" Va­še vi­na. Vy jste se s ní za­plet­li. Vy jste ji po­žá­da­li o ru­ku. Vy jste si ji vza­li. Vy jste s ní ne­po­de­psa­li ro­di­čov­ský plán ani před­man­žel­skou smlou­vu. Vy jste se s ní se­stě­ho­va­li, vy jste s ní mě­li děti. To všech­no by­la va­še vě­do­má roz­hod­nu­tí, kte­rá jste udě­la­li a udě­lat ne­mu­se­li.